Jak jsem se nestala dobrovolnicí

Donation concept - Time to give

Možná proto, že jsem sama v cizím městě, možná proto, že se ve mně probudilo moje lepší já, nebo snad proto, že mě zaujala jejich televizní reklama… zkrátka jsem se přihlásila do dobrovolnického programu na podporu integrace cizinců.

Moje komunikace s paní koordinátorkou začala tím, že jsem nahlásila hrubku jako hrom na webu, kde tato neziskovka nabízela kurzy češtiny pro cizince. Stát se to samozřejmě může i v lepších rodinách. Natěšena na brzkou spolupráci a vytváření nehmotných hodnot jsem nad tím mávla rukou.

Jen něco málo přes měsíc trvalo, než si mě paní koordinátorka spolu s dalšími dobrovolníky pozvala na osobní schůzku, kde nám bylo ihned řečeno, že dobrovolníků je vlastně hrozně moc a teď nemají místo pro další. Jakmile se ale něco uvolní, ihned se nám prý ozvou…

Vzápětí začalo dvouhodinové teoretické školení na téma, jak být dobrým mentorem. Jenomže jejda… ve skupince šesti „čistokrevných“ Čechů se objevila jedna já, která vlastně není etnická Češka a tak nemůže být podle pravidel mentorkou. „Co tedy můžu dělat?“, zeptala jsem se sklesle. Věděla jsem, že aktuálně mají na svých stránkách vypsanou pracovní pozici s názvem koordinátor/ka pro cizince, která by se mi náramně zamlouvala. Odpověď? „Tato pozice je určena pro občany třetích zemí a vy s českým občanstvím tuto podmínku bohužel nesplňujete“. Aha. „Co tedy můžu dělat?“, zeptala jsem se podruhé. „No můžete se přece účastnit našich akcí, které pořádáme pro integraci cizinců…“, dostalo se mi odpovědi. 

A to je vlastně konec příběhu o mých zabitých dobrovolnických ambicích.

 

Comments
  1. Pavel | Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Potvrďte, že nejste robot *