Jak jsme si vybrali byt – JEJÍ pohled

„Co chceš dělat na Valentýna?“, přistálo mi 14. 2. na Skypu. Po krátké úvaze jsem vyťukala: „Nic extra mě nenapadá, snad jenom… mohli bychom si konečně pořídit svoje hnízdečko lásky“ a samozřejmě rozesmátej smajlík.

Naše kritéria jsou už dávno jasná – osobní vlastnictví, 3+něco, rozumná lokalita, nejlépe balkon… jééé, nový inzerát v Holešovicích! Voláme tam a domlouváme prohlídku ještě na tentýž den. U podobně hezkého bytu, který se na tomto serveru objevil asi před týdnem, jsme se na prohlídku ani nedostali. Našel se totiž kupující, co u sebe měl hotovost. Situace na realitním trhu v Praze je pro nepříliš solventní mladý pár odsouzený k jednání s bankou dosti nepříznivá a už jsem se začínala smiřovat s představou, že v drahém pronajatém bytě, který je tmavý a studený, ztvrdneme na věky věků.

Takže na Valentýna po práci hurá na prohlídku. Při hledání budovy jsem nezabloudila, takže hned dávám pomyslný plus lokalitě. Před domem už na nás čekala makléřka, vzápětí jsme se ocitli v hezkém výtahu, otevřeli dveře do zařízeného bytu, kde zůstala po původních majitelích spousta věcí a… můj pohled spočinul na živých květinách, které si vyloženě říkaly o urgentní přísun vody. Najednou jsem zcela přestala vnímat vyprávění o tom, jaké jsou v bytě měsíční poplatky za energie a internety. Vždyť se o ty ubohé kytičky makléřka určitě nepostará. Je to tedy jenom na mně. Intuitivně jsem popadla z vybavené kuchyňské linky půllitr s vodou a už jsem obíhala všechny pokoje…

byldeni_kvetiny

Od té doby mám pocit, že v té rozjeté mašinérii s bankou, realitkou a katastrem působily nějaké prazvláštní magické síly, které dělaly vše pro to, abychom se opravdu stali majiteli tohoto bytu.

Nemovitostí jsme za ty dva roky v Praze už viděli celou řadu, byly varianty, které jsme vážně zvažovali, a na jednu z nich jsme dokonce kdysi přikývli, jenomže si to majitel těsně před zasláním návrhu smlouvy rozmyslel. Nemůžu říct, že by náš nový být ideálně splňoval naše požadavky (chybí balkon a terasa s výhledem na celou Prahu), ale mám pocit, že si nás ten byť sám vybral a že takhle to mělo dopadnout. Shoda příjmení makléřky a prodávajícího, stejně datum narození majitele jako mám já a celá řada dalších šťastných okolností, které vedly až k dnešnímu zápisu do katastru. Je to neskutečný pocit a už se moc těšíme na sérii kolaudaček!

A jak to máte vy? Souhlasíte se mnou s tím, že při velkých rozhodnutích musí sehrát roli určitá „chemie“ a nemá smysl nic lámat přes koleno?

Kdyby vás zajímal ještě Kubíkův pohled, můžete si ho přečíst ZDE.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Potvrďte, že nejste robot *